Matouš

Je neskutečný, že můj milovaný syn Matouš dnes slaví své už 22. narozeniny a já na něj v den jeho narozenin moc myslím a jsem vděčná, že můj syn je krásný, mladý muž, s dobrým srdcem. Vzpomínám taky na to ráno, kdy se narodil.

Náš Matouš se narodil o 3 týdny dřív. Možná, že jsem to tušila, protože jsem na své cesty, které jsme 3 týdny před termínem porodu absolvovali, měla s sebou sbaleno do porodnice. Absolvovali jsme cestu z Nového Města pod Smrkem - kde jsme tehdy bydleli na evangelické faře - do Bělče u Hradce Králové, odtud do Velkého Poříčí, nabrat moji sestřičku, která k nám odjela na jarní prázdniny a odtud zpět do Nového Města pod Smrkem. Nutno podotknout, že jsme tehdy měli škodovku 105, takže cesta byla dost rozkodrcaná. V tu noc, co jsme se po týdnu cestování vrátili, se Matouš začal hlásit o slovo a my neměli ještě vybranou porodnici. Slyšela jsem, že v blízké porodnici ve Frýdlantu, není možné mít miminko přes noc u sebe a to se mi nezamlouvalo, tak se jal Jirka volat do porodnice, jestli nás vezmou a taky jestli můžeme mít miminko přes noc na pokoji. Ve sluchátku se naštvaně ozvalo "tak chcete přijet rodit nebo neee" když jsem to zaslechla tak jsem zděšeně na Jirku posunkovala že neeeee. 

Rozhodli jsme se odjet nablint do Liberce, který je vzdálený asi hodinu cesty od Nového Města pod Smrkem. A protože Nové Město je v Jizerských horách a my z naší fary dokonce koukali přímo na nejvyšší horu Smrk, jsou tam cesty klikaté, tak jak to na horách bývá. 26.března nám tam také začalo sněžit a Jirka nemohl nastartovat naší škodovku. Za pomoci souseda a po velkém snažení se podařilo škodovku nastartovat, zatímco Matouš se hlásil o slovo čím dál víc. Cesta mezi horami do Liberce byla dobrodružná, co vám budu, myslela jsem už, že porodím v autě.

Když jsme dorazili kolem šesté ranní do Liberce nebyli z nás moc nadšení, jednak proto, že se zrovna střídala služba a taky, že už to bylo s porodem na spadnutí. Dalším důvodem bylo, že zrovna v ten den se rozhodlo přijít na svět v liberecké nemocnici hodně miminek a pro nás už nebylo místo na porodním sále. Rodili jsme v nemocniční kuchyňce, kde byla regulérní kuchyňská linka prostě všechno tak jako v kuchyni. My si pak dělali srandu, že to je ten důvod, proč Matouš od malička rád jedl a to s ohromnou chutí a gustem a tato vášeň se ho drží doteď. Jakmile se naučil vylézt z postýlky, první jeho cesta vedla do ledničky. Jednou jsem ho brzo ráno vytáhla z postýlky, ve které byly párky. 

Teď všechny okolo sebe obšťastňuje nejen svým kreativním uměním uvařit a připravit to nejvýtečnější jídlo ever. Ne není, z něj kuchař, i když i o kurzu přemýšlel. Je to filozofující mladý muž, který hlavně tvoří krásné fotografie a videa. Do všeho, ale vynakládá gusto vášnivého a trpělivého kuchaře. 

 Těsně před narozením Matouše k nám ještě přišla sestřička s tím, že ať ji dáme lístek se jmény, načež jsme se s Jirkou na sebe překvapeně podívali, protože jsme ještě neměli vybrané jméno. Každý čekal, že se narodí Ondřej, protože naše prvorozená Anička, kdyby byla kluk, byla by Ondřej, ale měli jsme ve hře ještě více jmen. Jirka na mne tak jaké jméno ? Říkám : Ondřej, Jan, Jakub, Matouš. Pro holčičku jsme měli jméno Magdalena. Matoušek se narodil kolem půl deváté ráno, dvě a půl hodiny po našem příjezdu. Byl pidi midi, něco málo přes 2 kg.  "Jaké jméno jsi tam napsal?" ptala jsem se Jirky. "Matouš", odpověděl a já byla šťastná, protože přesně tohle jméno jsem chtěla svému synovi dát.

Přeji Ti Matouši, vše dobré, ať se děje ve Tvém životě a jen dobré lidi, ať na své cestě životem potkáváš. Tvoje nápaditost, kreativita a dobrota, ať vytváří svět okolo tebe přívětivým, tak jako doposud. S Láskou