... možná dávno předtím, než jsem si koupila první letenku. Možná ve chvíli, kdy jsem pochopila, že některá místa člověk nikdy doopravdy neopustí, ani když je už dávno někde jinde.
Píšu o cestách, o moři, o lidech, které jsem potkala, i o místech, která jsem si nečekaně zamilovala.
Nejen o Africe, Řecku, Sicílii i o Pohraničí, kde dnes žiju.
O návratech domů. O tom, jaké je po letech znovu zapustit kořeny. O obyčejných setkáních, která někdy znamenají víc než velké události.
A taky o věcech, které se možná nikam jinam nevejdou.
O snech. O zimě, na kterou si pořád zkouším zvyknout. O lidech, kteří jen na chvíli projdou naším životem. O místech, kam se člověk vrací, i když tam zrovna není.
A taky o tom, že každodenní cestování uvnitř nás je stejné dobrodružství, jako cestování po světě.
Tak vítej.
Je zajímavý a vlastně i krásný, jak se někdy může jedno jméno potkat na úplně opačných koncích světa. Matouš je jméno hebrejskýho původu, spojený s biblickým Izraelem, a přitom pro mě má svoje vlastní kořeny tady u nás v pohraničí – konkrétně v Hronově a v hronovský ZUŠce.
Vzala jsem to procházkou k nejbližšímu lesu.
Dneska zase jeden z těch obyčejně neobyčejných dnů.
Je neuvěřitelný, jak dokážou děti člověku zlepšit náladu. Přišel za mnou Láďík, čtvrťák, jestli se mu mrknu na češtinu. Za ním čekala Hanička, druhačka, která mi taky chtěla něco ukázat, a tak pozorovala naši interakci.
Láďík měl mezi dvě věty doplnit správnou spojku. Nějak nepochopil zadání, tak...
Dneska odpoledne jsem vzala děti ze školy na zahradu.