Mistře, co tam máte dalšího?

                                                           Moře je láska má

..takový ten pocit, když zastavíš mysl a staneš se součástí toku dění kolem. Na okamžik se staneš součástí věčnosti, kdy život plyne a ty máš pocit, že věčnost zachytil v tady a teď. Křik ptáků, kteří v houfu poletují nad tebou a vytváří nádherné obrazce na úplně blankytně modrém nebi, které je osvícené poledním sluncem. Hlasy lidí kolem, které nevnímáš zřetelně, ale jsou zamlženě vzdálené, ale i tak jsou součástí celku. Nastavuješ svou tvář slunci a v tu chvíli jako by čas se zastavil. Snad ani nejde zachytit krásný okamžik, kterého jsem se stala součástí a pokud, snad jen na chvíli, než se přelije do okamžiku dalšího. Možná, že kdybych uměla zachytit tu nádheru jsoucna kresbou, řekla bych si ano, podařilo se mi zvěčnit kousek plynutí, kdybych uměla zachytit okamžik v tón, byla by to ta nejjemnější, nadějná melodie života a pokory, kterou znám. Má slova, která se pokouším vtisknout papíru, to pokojné zastavení věčnosti, jsou až příliš vzdálená oné nepopsatelné nádheře. I přesto se pokouším popsat své dojetí nad vším plynutím, v toku věčnosti přítomného okamžiku

Tvoje kresby jsou výpovědí krásy kolem Tebe, kterou vnímáš s přesahem. I přes reálné vyobrazení přírody a lidí sdílíš s ostatními právě ten daný okamžik, který se plynutím stal už minulostí. Pro ten okamžik věčnosti, pro ten vnitřní zrak jednotlivce, pro ten maličký kousek nebe, jako by mělo smysl žít v pokoře a v uvědomění, že jsme jen nepatrná součást vesmíru.

Ptáci, letící oblohou za paprskem teplého slunce, které lze jen stěží oddálit od jejich cesty za Domovem, slyším jak křičí  "Mistře, co tam máte dalšího..?"